Robátko bylo u veterináře!

Robátko už tři dny furt jen spí a málo jí. Dnes ráno těžce dýchal a nic nejedl a měl špatný hovínka. Tak mi paní Sára dala číslo na veterinu, co je vedle v ulici ať se zeptám jestli můžeme přijít. Řekli mi, že odbornice na ptáčky chodí jednou za 14 dní a teď má dovolenou a dali mi číslo na jinou veterinu, co je taky blízko. Tam byla doktorka pro ptáčky dnes, tak jsme hned vyrazili. Paní Sára nás odvezla, bylo to blízko.

Bylo to docela malý, ale nebylo narváno a tak jsme přišli nařadu jen co jsem oznámila mé a Robátkovo jméno a věk. Řekli nám, že je to tím věkem a s tím se těžko bojuje. Pak jsem musela Robulku chytit do ruky a předat paní doktorce, aby si ho poslechla. Chytila jsem ho hned - to mě překvapilo - ale v zápětí mi z ruky vylítnul a přistál na stole doktorky. Ta ho s přehledem vzala do ruky a nastal řev. Tak jsem ho uklidňovala a paní doktorka asi nic přes stetoskop neslyšela tak si ho dala k uchu, ale zřejmě to nepomohlo páč nic neřekla. Pak ho prohmatala a řekla, že je dehydratovaný a vyhublý! Ptala se co papá a tak. Dostal 3x injekci do bříška a ta jedna pálila, takže pěkně křičinkal. Byly to nějaké vytamínky a ještě něco na celkovou revitalizaci.

Řekla mi, že v jeho věku nebudem dělat rentgen ani odebírat krev a žádná rozsáhlá vyšetření, ani hospitalizaci. S tím jsem souhlasila.

Dostali jsme antibiotika, která dáváme dvakrát denně. Je to tekutý v injekční stříkačce a tou mu to mám dávat do zobáčku. Večer jsem mu to prvně aplikovala a bylo to v pohodě. Taky máme z lékárny B-komplex - což je lék i pro lidi na nervy a obnovu metabolismu a afty a vůbec na vše - je to vitamín B. Tak to mi doktorka, řekla, že to mám nastrouhat na strouhanou mrkev. Ale jsou to mini tabletky, tak jsem to rozdrtila a obalila v tom lístek salátu.

Dále máme z chovatelských potřeb kapky proti stresu a na lepší odolnost vůči nemocem. To jsem nakapala do vodičky a na piškůtek. Tak to bylo na obalu.

Dnes odpoledne začal papat ten salátek s lékem a pak i piškůtek a když jsem mu dala antibiotika, tak jsem ho nechala proletět, ale byl jen na zemi a dejchynkal ztěžka. Položila jsem před něj prosový klásek a ten hezky papal. Dala jsem mu ho do klece, ale tam od tý doby spinká. Odpoledne byl na terásce. Vůbec nevypadá pohuble, tak jsem se pěkně divila a paní doktorka mi dala sáhnout na jeho prsní kost a byla tam. Ale co já vim na co sem to vůbec šáhla. Má spoustu peříček a vypadá furt stejně krásně. Jen víc spinká a dejchynká. Snad se to zlepší.

Taky doktorka viděla naše ubohé nožky a řekla, že jsou křečovité a že si dělá otlaky, ale s tím už nic nenděláme.

Za týden jdeme na kontrolu.

Zbytek pobytu

Babička chtěla jít dědečka hledat, tak jsem jí to vymluvila a zavolala jsem mu. Přečetl si mojí sms na nádraží a už byl skoro doma.

Ukázala jsem jim fotky a vše se jim moc líbilo. Druhý den dopoledne jsme šli na trh. Kolem se ochomítala cikánka a se svým "Nechceš parféééém!" mi pod držku vrazila zabalenou krabičku s nápisem BOSS, samozřejmě jsem odmítla a ona na to, že potřebuje peníze. To mě malinko vyvedlo z míry, ale opáčila jsem, že já taky čímž jsem se jí zbavila. Najednou se ke mně seběhly všechny ženský co to viděly a řikaly, jak je dobře, že jsem si to nekoupila a že bůh ví jaký to má původ a nějakou dobu jsme o tom polemizovaly.

Vždy odpoledne, když si babička s dědečkem šli pospat vypadla jsem do nedalekého klimatizovaného nákupního centra. První den jsem zašla na Harryho Pottera (ve 14 hodin, takže tam byly samý děti), bylo to se slovenským dabingem a ty postavy se jmenovaly trochu jinak, tak jsem se moc neorientovala. Ale bylo tam příjemně chladno. Další den jsem se tam vrátila a byla na netu a zkoušela jsem si pár šatů na promoci, ale nebyly mi a už ani v klimatizovaném centru nebylo tak příjemně chladno... takže jsem se spotila a odcválala na tramvaj. Když jsem přišla domů B&D ještě spali, tak jsem si dala sprchu a použila jsem sprej, který se mi zakutálel vedle pračky a je tam do dnes. Nechtěla jsem jim to říkat a byl to už jen zbytek...

Samozřejmě se v noci do obýváku nesmělo větrat. Jen jednu noc se konečně mohlo otevřít, ale zrovna tu noc se kolem prohnala vychřice a samozřejmě se zase muselo vše zavřít...

Cesta do tropů

Řidič kouřil až do mé cílové destinace. Možná i díky tomu cesta probíhala, vzhledem k okolnostem, celkem vpohodě. Jen moje spolusedící si po celou dobu držela nějakou roužku před nosem, páč jí to hodně vadilo. Já jsem to po pár minátch vzdala a přestala jsem to vnímat. Byla jsem ráda, že funguje klimatizace a že cesta ubíhá.

Sledovala jsem Prahu z okýnka a jakmile jsme najeli na dálnici otevřela jsem si notebook a pustila film. Vedle nás přes uličku seděla nějaká upovídaná babička s mladým dánským programátorem, který v Praze studoval a otevřel si v bytě kancelář, kde má velmi efektivní alarm a požární systém. Ovšem kvůli finanční krizi musel propustit svoji sekretářku a do Bratislavy jel jen na otočku, vyřídit nějaký kšeft. To vše jsem se doslechla v mezičase kdy jsem si sundala sluchátka nebo si dala pauzu na pití. Ještě, že jsem ten notebook měla!

Asi půl hoďky jsme se zaselki na úseku, kde se prý převrhnul kamion a vytvořila se několikaset kilometrová kolona. Super, mohla jsem si pustit další film. Počasí bylo celkem přívětivé, ale jak jsme se blížili k Moravě, začalo na mě pražit.

Na Devíti Křížích nám bulharsky oznámili, že je přestávka 25 minut. Na záchodech jsem překvapivěla byla jako první - vytrénovaná dlouholetou praxí a zkušeností od Češek a Slovenek, které v tomto sportu jednoznačně vynikají. Už tam nebyla ta hajzlbába co kontroluje, jestli tam každý vhodí pětikorunu a nikdo nesmí předat volné dveře dál, tzv. free. Takže Bulharky byly spokojené.
Měla jsem dost času a tak jsem vytáhla svou svačinu a dala se do konzumace, přičemž mi řidič stále něco vyprávěl a já mu stále s úsměvem a plnou hubou opakovala, že mu fakt nerozumim ani slovo. Všichni si pak sborově zapálili a já měla důvod patřičně se vzdálit.

Jelo se dál a já jsem vypla notebook a sledovala jsem cestu, páč jsem informovala smskami B&D kde se nacházím a musela jsem jim napsat z hranic, aby věděli v kolik přijedu. Jakmile jsme minuli tabuli s hvězdičkami EU a projeli monstrózní bývalou hranicí bleskově jsem odeslala zprávu. V tu chvíli mě však přebral slovenský operátor a můj telefon mi stále hlásil, že zpráva čeká. Jaká zpráva? Proč? Na co? Neustále mi vybroval telefon v kapse s touto hláškou. Nijakou zprávu jsem nepřijala ani po vymazání smsníku. Po dvaceni minutové spekulaci jsem projistotu zrpávu odeslala znovu. Za chvíli jsme dorazili na nádraží v Blavě, kde bylo vedro k zalknutí a dorazila mi zpráva, od B&D, že tedy přijedu až za půl hoďky a že příjde dědeček. Napsala jsem mu ať v tom vedru nikam nechodí a že už jsem tu a jdu k nim. Ve dveřím mě čekala vyděšená babička, že dědeček teď vyrazil!

To be continued...

Hodina na autobusovém nádraží

Minulý týden v úterý jsem vstávala před šestou hodinou. Bus mi jel z Florence v 8:30 a protože to mám teď docela z ruky (jako ostatně vše) musela jsem si přivstat. Autobusy u nás nejvíc jezdí kolem 7 hodiny ráno (dokonce dvě linky - ta druhá jezdí vlastně jenom v 7 hodin a pouze v pracovní dyn) a nejbližší zastávku máme asi 700 m.

Přestože mi jeden autobus ujel rovnou před nosem na Florenci jsem se ocitla o dobrou hoďku dřív. Měla jsem čas si prostudovat novou vstupní halu s plánkem celého nádraží (dosud jinak nezměněné). Sedla jsem si opodál svého nástupišťě na fungl novou lavičku a sledovala jak plyne čas. Vedle na lavičce seděla paní, která byla evidentně ráda, že tu už není sama a zeptala se mě zda také jedu do Nymburka. Po velkém zklamání jsme zjistily, že je u svého nástupiště jediná cestující a za 5 minut má její autobus jet. Snažila jsem se jí vyburcovat k jakékoli aktivitě (aby si teda zjistila odkud jí to jede) páč ani neměla místenku, ale neúspěšně. Mezitím se podivovala, že se vydávám na tak dlouhou mezinárodní cestu autobusem, páč ona vždy cestuje jen vlakem a tak se na těch autobusových nádražích neorientuje. Když už bylo jasné, že svůj spoj prošvihla dala se do řeči s autobusáky, kteří postávalali u nedalekého odpadkového koše a ládovali se snídaní. Jeden jí nabídl, že jí odveze tím směrem a tam může přestoupit. To by mě zabilo prošvihnout svůj spoj.

V 8:00 jsem se vydala ke svému číslu 4, odkud jsme měli vyrazit a stoupla jsem si těsně vedle totemu se čtyřkou. Na mém nástupišti bylo taky mrtvo. Pár lidí sedělo na lavičkách, ale to jsem už věděla, že to přeci nic neznamená... O dvacet minut později se nic nezměnilo. Bylo 8:25 a můj spoj stále nikde! Už jsem byla pěkně ve stresu. Teď už nestihnu ani nikam zajít se optat a utobusáci měli po snídani a nikde nezevlovali... Uklidňovala jsem se tím, že busy do Sofie (ten den jely všechny buse co mířily do Bratislavy do Sofie - extra jsem se na to ptala, páč jsem ho nechtěla) jsou poněkud zvláštní a třeba se na poslední chvíli objeví. Na tom nádraží stále nejsou žádné tabule s příjezdy a odjezdy - jen ty prapodivné jízdní řády, ze který já nic nevyčtu. Jediné co tam hlásili bylo, že podle nového zákona se na celém nádraží nesmí kouřit.

Najednou ke mně přišla nenápadná paní a oslovila mě mým jménem. Vysvětlila mi celkem pěknou češtinou, že vyrážíme z jiného nástupiště a o půl hodiny později a že v Bratislavě budeme dle plánu. Okamžitě jsem smskovala B&D, ať počítají asi s hodinovým zpožděním. Milá Bulharka si vzala mojí jízdenku a přesvědčila se, že jsem to skutečně já. U našeho autobusu stál houf Bulharů, kteří řvali jeden přes druhého a evidentně se nemohli dočkat své vlasti. O chvíli později se k nám přidalo pár lidí z našeho původního nástupiště, kteří seděli na lavičkách a zřejmě slyšeli, co mi ta ženská řekla. Dost hlasitě a udiveně jsem se jí totiž ptala jak je tohle možný a proč to tak sakra je, nacož mi tiše opáčila, že je prostě změna (což znamenalo: "Vždyť je to normálka, čemu se divíš?") a to mi stačilo. Bulhaři měli zřejmě na své nástupiště nějaký prapůvodní instinkt a neomylně se řadili ke svému nástupišti.

Po rozřazení dle cílového státu jsme se usadili (já jsem jela se Slovenkou asi stejně starou) a přišla další ženská, která začala něco počítat a kontrolovat atp. Moje spolusedící horlivě telefonovala, že je to děsnej bordel a vyrážíme později. Na oplátku se dozvěděla, že na D1 se převrhnul kamion a že to prý bude veselá jízda. Jakmile jsme vyjeli z nádraží, řidič si v klimatizovaném autobusu s úlevou zapálil cigaretu .

Pokračování příště ;-)

Oslava státnic

V pátek jsme měli oslavu státnic se spolužákama co byly taky DiS. a chodili na stejný obor Lotistika dopravy. Měli jsme to ve Třetím poločase na Palmovce. Dva spolužáci nepřišli, ale bylo to dobrý. Dali jsme si večeři a já jsem si tam dala strawberrycoladu. Ale všichni byli mimopražský, takže odešli dost brzo a já jsem chtěla stihnout poslední bus domů, tak jsem odešla v jedenáct. Ale byli jsme tam dobrá parta, takže to bylo fajn se sejít.


Vepředu je moje jídlo a původní spolužáci z mojí vyšší.



Spolužáci z vysoký.



Můj koktejlík.

Banánový bochánek

Včera se mi nechtělo vařit, tak jsem upekla banánové bochánky podle receptu Chiquita
Ale bylo děsný vedro... a toho těsta bylo strašně moc, takže jsem to musela dělat na 3x páč mám silikonových košíčků na mufiny jen 6 a 4 tyhle porcelánové kalíšky. Tak to bylo celkem votravný. Už to asi dělat nebudu. Banán v tom zas tak moc cítit nebyl a dala bych tam méně mouky, másla a víc cukru. Ale bylo to dobrý, hned jsme to snědli. Ale líp to chutnalo až to vychladlo. A zkoušela jsem použít papírové košíčky (v rámci urychlení) a v tý troubě mi celý přetekly a rozkydly se...

Další fotky III

Další fotky

Náš dům

Dnes jsem nafotila spoustu fotek! Tak zatím sem dám první dávku.

Naše kuchyň a nové botky

Botky ve slevě z Humanicu, značky Esprit.



Něco pro Emouše :-) Tohle je asi jedna desetina z toho co přes víkend Kája s mámou našli. Já jsem tyhle dnes obalila a usmažila.



Elektrická trouba s mikrovlnkou na skříňce, kterou používáme jako špajz. Tu za chvíli vyhodíme. Dnes nám přivezli dvě skříňky do kuchyně, jenže jsou tmavší!!! Co se dá dělat, nikdy jinde už to neprodávaj.



Tak takdy je ta jedna kuchyňská skříňka, barový pultík a rozbité topení.



A za rohem dřez a velde něj jsou dveře do koupelny.

Víkend u Lenky

Včera jsem se vrátila od Lenky! Oba dva večery jsme byli na dejze. A přes den jsme koukali na filmy (Milionář z chatrče - fakt super!) nebo jsme furt něco jedli a pili.






Jedeme klasickým vlakem z hlavního nádraží v Praze (je už hoodně zrekonstruované, je tam Burger King a spoustu prosklených obchůdků a na nástupiště vedou eskalátory a jsou tam interaktivní informační tabule) přes Týniště nad Orlicí do Borohrádku a odtud busem do Šachova.



A samozřejmě přišel i Ahmed. Griloval špízy. Maso naložila paní Božetická a my jsme je vyrobily. Dali jsme tam i mleté maso, ze kterého jsme vyrobili kuličky. S Ahmedem bylo veselo, moc mu není rozumět a zas tak dobře neumí česky, takže občas vznikly takové řečnické srandy.




Tohle je nejmladší brácha Lenky, Jára. Letos mu bylo 18 a konečně mohl vyrazit na dejzu s náma. Měl v noťáku spoustu filmů a furt si s náma povídal. Věděl, že já mám e-shop a že Eva jde studovat dál. Když jsme jeli zpátky, tak s náma čekal hodinu na přestupu na vlak! A ten salát vyráběl Ahmed.




Zleva: já, Eva, Lenka. Jdeme na dejzu, kde se tančí venku na paloučku, tak jsme navlečený.



Vlevo je Lenky máma.




Lenky máma a Ahmed.

Obývák & pracovna

Koupelna & ložnice

Recept na vepře

Samozřejmě jsem tohle dělala bez receptu. Je to krkovička :-) Nejdřív jsem na oleji osmahla cibulku nakrájenou na kolečka. Když zesklovatěla tak jsem jí vyndala z pánvičky. Pak jsem osmahla papriku, jarní cibulku a cokoli co jsem našla v lednici (bylo by to dobrý se žampionama nebo s játrama). Pak jsem okořenila ty masa a osmahla na oleji. A k tomu čerstvou zeleninovou oblohu. Jedli jsme to s bagetou.

Včera přijela Lenka z Londýna! Tak jsme s ní strávily celý den (ještě s Evou, samozřejmě). Její máma byla v nemocnici, takže Lenka musela hned domů a nemohla tu přespat. Takže nás pozvala k ní domů. Jedeme už zítra!!! A budeme slavit státnice. Taky Lenky nejmaldší brácha měl osmnáctiny, tak to s ním oslavíme. Už jsem tam dlouho nebyla a těším se. Možná příjde i Ahmed :-)

Přikládám foto našeho zvířectva. Už jsem je seznámila a pejsek Sára se chová k Robíčkovi velmi slušně. Na to jak je nevychovanej... Prvně ho dost Robátko zaujalo tak se k němu snažil dostat (je položenej na poličkách, takže po nich jakoby lezl. Ale pak už k němu nikdy nešel. Police jsem sundala, takže se nemá po čem šplhat. A ani na něj neštěká. Je dost cool. Ikdyž si k nám chodí jak se mu zlíbí - umí si otevřít dveře. Ale je hodnej, tak nám to nevadí. Robátko se ho nebojí a ukazuje mu svou hračičku.

Oběd

Tak tohle jsem včera dělala k obědu.


Taky jsem při sprchování zjistila, že na závěsu je slimák!!! Pěkně velkej tmavě hnědej. Je to tu jako na vsi... všude něco leze a každý den můžu větrat peřiny v okně - jako vesničani.

Další novinka je, že se nám rozbilo topení. Zjistila jsem, že je pod ním stále mokro a páč máme plovoucí podlahu, která když se namočí tak se hned zvlní, je to docela problém. Nejdřív si Kája myslel, že je tam špatný těsnění. Tak jsme koupili nový a když to přidělal a pustil do toho vodu, tak to začalo všude stříkat černou vodu, která pěkně štípala. Bylo tam stržený celý "šroubení", prostě závit a teď jsme koupili novej. Tak snad to bude dobrý.

V Ikei jsem potkala Žilkovou a prý si v Asku koupila koženou sedačku ve slevě, kterou tam vystavovali. Naše sousedka pracuje v Asku a tak paní Saša zná všechny novinky. Dnes jsem také objednala na netu dvě skříňky do kuchyně.

Hallelujah

To je Robátkova oblíbená, ale tady v tom videu ji zpívá nějaká výherkyně z anglického X Faktoru, ale jde jí to moc pěkně.

Já preferuji spíš tuhle:

Povodně na Děčínsku

Včera jsme se projížděli po Děčínsku a náhodou jsme se ocitli v záplavové oblasti v Benešově nad Ploučnicí, voda byla zrovna v plné síle.

Takhle to u nás vypadá