Minulý týden v úterý jsem vstávala před šestou hodinou. Bus mi jel z Florence v 8:30 a protože to mám teď docela z ruky (jako ostatně vše) musela jsem si přivstat. Autobusy u nás nejvíc jezdí kolem 7 hodiny ráno (dokonce dvě linky - ta druhá jezdí vlastně jenom v 7 hodin a pouze v pracovní dyn) a nejbližší zastávku máme asi 700 m.
Přestože mi jeden autobus ujel rovnou před nosem na Florenci jsem se ocitla o dobrou hoďku dřív. Měla jsem čas si prostudovat novou vstupní halu s plánkem celého nádraží (dosud jinak nezměněné). Sedla jsem si opodál svého nástupišťě na fungl novou lavičku a sledovala jak plyne čas. Vedle na lavičce seděla paní, která byla evidentně ráda, že tu už není sama a zeptala se mě zda také jedu do Nymburka. Po velkém zklamání jsme zjistily, že je u svého nástupiště jediná cestující a za 5 minut má její autobus jet. Snažila jsem se jí vyburcovat k jakékoli aktivitě (aby si teda zjistila odkud jí to jede) páč ani neměla místenku, ale neúspěšně. Mezitím se podivovala, že se vydávám na tak dlouhou mezinárodní cestu autobusem, páč ona vždy cestuje jen vlakem a tak se na těch autobusových nádražích neorientuje. Když už bylo jasné, že svůj spoj prošvihla dala se do řeči s autobusáky, kteří postávalali u nedalekého odpadkového koše a ládovali se snídaní. Jeden jí nabídl, že jí odveze tím směrem a tam může přestoupit. To by mě zabilo prošvihnout svůj spoj.
V 8:00 jsem se vydala ke svému číslu 4, odkud jsme měli vyrazit a stoupla jsem si těsně vedle totemu se čtyřkou. Na mém nástupišti bylo taky mrtvo. Pár lidí sedělo na lavičkách, ale to jsem už věděla, že to přeci nic neznamená... O dvacet minut později se nic nezměnilo. Bylo 8:25 a můj spoj stále nikde! Už jsem byla pěkně ve stresu. Teď už nestihnu ani nikam zajít se optat a utobusáci měli po snídani a nikde nezevlovali... Uklidňovala jsem se tím, že busy do Sofie (ten den jely všechny buse co mířily do Bratislavy do Sofie - extra jsem se na to ptala, páč jsem ho nechtěla) jsou poněkud zvláštní a třeba se na poslední chvíli objeví. Na tom nádraží stále nejsou žádné tabule s příjezdy a odjezdy - jen ty prapodivné jízdní řády, ze který já nic nevyčtu. Jediné co tam hlásili bylo, že podle nového zákona se na celém nádraží nesmí kouřit.
Najednou ke mně přišla nenápadná paní a oslovila mě mým jménem. Vysvětlila mi celkem pěknou češtinou, že vyrážíme z jiného nástupiště a o půl hodiny později a že v Bratislavě budeme dle plánu. Okamžitě jsem smskovala B&D, ať počítají asi s hodinovým zpožděním. Milá Bulharka si vzala mojí jízdenku a přesvědčila se, že jsem to skutečně já. U našeho autobusu stál houf Bulharů, kteří řvali jeden přes druhého a evidentně se nemohli dočkat své vlasti. O chvíli později se k nám přidalo pár lidí z našeho původního nástupiště, kteří seděli na lavičkách a zřejmě slyšeli, co mi ta ženská řekla. Dost hlasitě a udiveně jsem se jí totiž ptala jak je tohle možný a proč to tak sakra je, nacož mi tiše opáčila, že je prostě změna (což znamenalo: "Vždyť je to normálka, čemu se divíš?") a to mi stačilo. Bulhaři měli zřejmě na své nástupiště nějaký prapůvodní instinkt a neomylně se řadili ke svému nástupišti.
Po rozřazení dle cílového státu jsme se usadili (já jsem jela se Slovenkou asi stejně starou) a přišla další ženská, která začala něco počítat a kontrolovat atp. Moje spolusedící horlivě telefonovala, že je to děsnej bordel a vyrážíme později. Na oplátku se dozvěděla, že na D1 se převrhnul kamion a že to prý bude veselá jízda. Jakmile jsme vyjeli z nádraží, řidič si v klimatizovaném autobusu s úlevou zapálil cigaretu .
Pokračování příště ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat